Petr z Hořovic měl štěstí, jeho dárce kostní dřeně se našel

 

Hořovice /ROZHOVOR/ - Setkání s Petrem Škodou z Hořovic patří mezi ta, která si lidé pamatují celý život. Výjimečný je jeho životní příběh i silné pouto v rodině, které mu dalo sílu, aby překonal nejtěžší období. Petr Škoda je osmnáct let po transplantaci kostní dřeně.

 

Petr Škoda z Hořovic podstoupil transplantaci kostní dřeně před osmnácti lety. Že je vážně nemocný, zjistil ve dvaadvaceti letech.

Svého dárce nezná, ale hovoří o štěstí, že se v registru vhodný dárce kostní dřeně našel. Často byl totiž svědkem smutných osudů lidí, kterým se to nepodařilo.

Na rozhovor nepřišel sám, doprovodila ho jeho žena Jana. Byla mu oporou v době, kdy se hledal dárce kostní dřeně a je mu oporou stále.

 

Kdy jste zjistil, že jste vážně nemocný?

Pracoval jsem u stavební firmy, často jsem cítil únavu. To jsem přikládal k velké fyzické zátěži. Pak ale přišel mikrospánek a sním i dopravní nehoda. Protože jsem byl lehce zraněný, musel jsem do nemocnice. Při odběrech nastal poplach. Lékaři se ptali sester, co to udělali se vzorkem krve.

Ve které nemocnici vás přijali?

V hořovické nemocnici mne přijala a vyšetřila lékařka Klánová. Do dvou dnů jsme byl ale převezený do nemocnice na Karlově náměstí v Praze. Zde pokračovalo vyšetření a nastala léčba. Následovaly transfuze, stabilizace a také zde potvrdili diagnózu. Ta byla zřejmě známá už lékařům v Hořovicích, kde mi odebrali vzorek kostní dřeně. Možná si na mne zdravotní sestra Jana Šrámková pamatuje, že jsem se tomuto zákroku bránil.

Nebylo to pro vás určitě jednoduché období.

Bylo mi 22 let, měli jsme malou dceru, blížily se Vánoce a během tří dnů jsem zjistil, že jsem vážně nemocný.

Transplantace byla jedinou možností léčby?

První nebo druhý den mi lékaři sdělili, jaké mám vyhlídky. Na rovinu mi řekli, že mne mohou léčit tak, že budu pravidelně dostávat transfuze. Zároveň mne ale upozornili, že čím více transfuzí a čím delší čas, tím menší naděje, že by transplantace kostní dřeně mohla být úspěšná. Navíc mi sdělili, že šance na mé uzdravení je padesát na padesát.V podstatě mi řekli, že buď mne uzdraví, nebo zemřu.

Jak jste to vnímal?

Řekl jsem si, že padesát procent není málo. Řekl jsem si, jdu do toho. V té době byly dceři dva roky. To byl pro mne další moment, proč to vybojovat. Nemít rodinu, manželku Janu a dceru Kristýnu, být svobodný kluk, nevím, jestli bych to zvládl.

Za jak dlouho transplantace?

Diagnóza byla potvrzená v roce 1995. Měl jsem velké štěstí, za necelý rok se našel dárce kostní dřeně.

Změnil se vám pohled na svět?

Ve dvaadvaceti si člověk myslí, že mu patří svět. Po takovéhle zkušenosti se vše změní. Vzpomínám na dobu, kdy jsem ležel na transplantační jednotce – to je člověk napojený přes sklo na hadičky, nikdo k němu nechodí, jen ráno sestra odebere krev a přinesou mu jídlo. Z okna jsem viděl, jak si sedli dvě babičky pod strom, koukal jsem na ně, jak krmí ptáky, a já si říkal, kdybych tam tak mohl být místo nich. Nebo jít do lesa.

Kdy jste se dozvěděli, že se našel vhodný dárce?

To si vůbec nepamatuji. Byl jsem v tak špatném stavu, že jsem některé věci ani nevnímal.

Jan Škodová: Mně a manželova tatínka si zavolal primář, oznámil nám, že v rodině není vhodný dárce, že se pokusí hledat dál. Že ale s ohledem na ozařování není příliš mnoho času. Po necelém roce se našel dárce a proběhla transplantace.

Pamatujete si na tu dobu?

Když dřeň přinesli, nejdřív jsem si říkal, co se děje. Dostal jsem kapačku a řekl jsem si - konečně nový život. Byl to nepopsatelný pocit.

Za jak dlouho jste se začal uzdravovat?

Tři měsíce po transplantaci jsem ležel v těžkém stavu na jednotce intenzivní péče. Lékaři dokonce uvažovali o opakování transplantace.

Kdy přišla změna?

I když tomu můj stav neodpovídal, chtěl jsem alespoň na chvíli domů. K velkému překvapení mi to jeden lékař dovolil. Nakonec to byl impuls toho, že jsem se začal uzdravovat. Po návratu do nemocnice se začaly hodnoty zlepšovat. Pak mně pouštěli na víkendy častěji. Z nemocnice mě propustili po roce, pak jsem začal dojíždět na kontroly.

Jak se cítíte dnes po osmnácti letech?

Chodím stále na kontroly, ale vzhledem k tomu, co jsem vám vše napovídal, tak dobře.

Nevadí vám, že jsme rozhovorem připomněli vaše velmi náročné období?

Vůbec ne. Naopak. Kdybych tím mohl někomu pomoci, byl bych velmi rád. Pro mě se dárce našel, v nemocnici jsem byl ale svědkem toho, že ne každému se to podařilo. Myslím, že čím více lidí bude o možnosti dárcovství vědět, tím více nemocných dostane šanci jako já.

Jana Škodová: Chodíme na Stopu - sdružení těch kteří jsou před i po transplantaci. Manžela zde dávají jako příklad, že je osmnáct let po transplantaci, dávají tím ostatním naději.

Podle všeho jste měl vždy velkou oporu v rodině.

Ano. Díky holkám jsem se z toho dostal. Do nemocnice za mnou každý den chodil i táta, střídal se s manželkou. Když jsem onemocněl, snažili se mi pomoci i kolegové. Lékaři jsou oporou i nyní, když mám problém, tak nic nepodcení. Problémy stále nějaké jsou, ale proti tomu, co bylo.

Rodina, kolegové, lékaři. To je mnoho lidí, kteří vám pomohli.

A to není všechno. Bydleli jsme v Hořovicích na Západním sídlišti v nevhodném bytě, ve kterém bylo vlhko a chlad. Bývalý starosta Jan Hájek nám pomohl s tím, abychom se mohli přestěhovat do jiného bytu, který byl v patře. Starosta mi tenkrát moc pomohl.

Jana Škodová: To mohu potvrdit. Byli jsme ve dvou místnostech. Když jsme měli chřipku, musel být manžel sám v oddělené místnosti, a to ve dvoupokojovém bytě nešlo. Po přestěhování to bylo možné, manžel přestal být tolik nemocný.

Znáte svého dárce?

Ne. A trápí mě to. Je mnoho registrů, a každý má jiná pravidla. Můj dárce pochází ze Švýcarska. Pokusil jsem se mu napsat dopis, který se dostal na švýcarský registr. Odpověděli mi, že dárci oznámili, že byla transplantace úspěšná, tím to ale skončilo. Přemýšlím o tom, že bych ho znovu zkusil najít.

Jak vnímáte lidi kteří se nechávají zapsat do registru dárců?

Čím více lidí, tím rozhodně lépe. Za ty roky jsem nemocnici potkal hodně lidí, kteří nedostali tu šanci, kterou jsem dostal já. Nenašel se vhodný dárce a zemřeli.

Kdybyste vy mohl darovat kostní dřeň, udělal byste to?

Šel bych okamžitě. Ta nepatrná bolest je tak malou daní za to, že se díky dárci může zachránit život. Jsem tady, viděl jsem vyrůst dceru, která nyní studuje na vysoké škole, jsem tu s krásnou ženou.

Jana Škodová: Vidíme svět jinak. Máme radost i z toho, že jdeme spolu na procházku.

 

 

Autor: Radka Kočová
Zdroj: http://www.denik.cz/stredocesky-kraj/petr-z-horovic-mel-stesti-jeho-darce-kosrni-drene-se-nasel-20140405.html