Na slovíčko s členy předsednictva

Od roku 2014, kdy se STOPA transformovala na tzv. zapsaný spolek, stojí v čele našeho spolku předseda Tomáš Buriánek (TB) a místopředsedkyně Anna Šourková (AŠ). Na výroční schůzi v lednu 2015 byli jako oficiální zástupci hlasováním oba ve funkcích znovu potvrzeni. Co je ke STOPĚ přivedlo a jaké s ní mají plány?

Kdo nebo co vás přivedlo na stopu STOPY?

AŠ:Ke spolupráci se Stopou mne přizvala Kačka Trojanová na podzim 2012. Znaly jsme se z ÚHKT, kde se Kateřina léčila a kde já působím jako nemocniční kaplanka. Nebyla jsem u zrodu myšlenky, ale u prvních krůčků Stopy jsem už asistovala.

TB: O STOPĚ jsem se dozvěděl z informačního letáku přímo v ÚHKT, kam docházím na pravidelné kontroly.  V roce 2007 jsem onemocněl akutní myeloidní leukémií a rok poté pak prodělal transplantaci kostní dřeně. Díky profesionalitě a zkušenostem lékařů v ÚHKT a také samozřejmě štěstí, mohu dále pokračovat v aktivním životě. Jelikož vím, že spousta lidí takové štěstí neměla, rozhodl jsem se aktivně zapojit do činnosti STOPY, nejprve jako řadový člen, později jsem byl zvolen předsedou spolku.

Máte nějakou předchozí zkušenost s pacientskou organizací nebo je STOPA vaší premiérou?

AŠ: Zkušenost mám pouze zprostředkovanou, měla jsem možnost „dívat se pod prsty“ jedné kolegyni a kamarádce, která se podílela na chodu již zaběhnuté pacientské organizace. Ale ve chvíli, kdy je práce na začátku, je každá rada a zkušenost vítána a já jsem za tuto možnost velmi vděčná.

TB: STOPA je mojí první zkušeností s organizací takovéhoto typu a beru ji jako výzvu.

Jako členové předsednictva se velkou měrou podílíte na směřování, strategii i běžném provozu spolku. Jaké jsou hlavní plány a cíle STOPY do budoucna?

AŠ: Plánujeme setkávání různého charakteru – pacientská setkání, konference, neformální setkání jednou za měsíc v kavárně, koncert…Podporu, kterou máme i v názvu, lze realizovat různým způsobem. Důležité mi připadá, když si lidé uvědomí, kolik podpory jsou schopni si navzájem dát sami mezi sebou – jenom pouhým sdílením, nebo naopak nasloucháním.

TB: Hlavní cíle asi již uvedla Anička. Doplnil bych to o moji představu zapojení se i rodinných příslušníků pacientů do spolupráce, pomoc pacientům i v takových činnostech, jako je jednání s úřady státní správy o různých podporách při onemocnění, pomoc se zapojením do pracovního procesu, samozřejmě těm, kterým to jejich zdravotní stav umožní a to třeba díky partnerské organizaci Amélie, rozšíření internetových stránek o informační část, kde by se pacienti mohli dotázat na problémy
a otázky spojené s nemocí, na které se třeba nezeptají při kontrole u lékaře.

 

Prozraďte nám něco málo o sobě. Jaké máte koníčky, zájmy, jak relaxujete?

AŠ: Velká rodina, ve které žiji, má výhodu, že nikdy nemůžete přesně vědět, co Vás čeká, když přicházíte domů. A rozmanitost činností spojená s chodem velké domácnosti zaručuje, že se opravdu ani chvíli nenudíte. Já se snažím dělat ráda věci, které jsou potřeba. Relaxuju s knížkou nebo na malé zahrádce. Dřív jsem ráda cestovala a setkávala se s novými lidmi, teď čím dál víc vyhledávám ticho.

TB: K mým zálibám patří architektura a cestování. Rád poznávám jiné země, jejich obyvatele, zajímám se o historické památky i moderní stavby. Ale největším koníčkem je pro mě moje rodina, která mě v těžkých chvílích nemoci podporovala a pomáhala. V poslední době se také zajímám o gastronomii a to i aktivně. Mezi mé oblíbené patří hlavně středomořská kuchyně.